Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Vzpomínky na úplné začátky a možná první setkání s holuby sahají do roku 1947. Tehdy měl otec půdní holubník nad kurníkem. Plocha asi 4 x 6 m, ovšem výška střechy se spádem od 150 – 60 cm. Tato výška hovořila pro moji postavu. Vždy bylo: „ Karlíku, chytni mě toho holuba nebo tu lichovní holubici“. Osazenstvo holubníku tvořila směs skřivanů, pštrosů dokonce i jeden pár římanů. Nemohu říct, že to byli holubi moji, ale vždy naši.

 

V tomto období se kamarádi otce scházeli u nás na tzv. besedě. Vždy přišla řeč na koně, psy, myslivost a pro mne hlavně holuby. Historky o holubech obzvláště poutavě vyprávěl můj strýc, chovatel brněnských voláčů. Jako učitel měl nepřeberné množství neuvěřitelných zážitků, které se v dnešní době zdají být jako holubářská latina. Nezapomenutelná je historka – kupující chovatel staváků - kontra bývalý železničář pod penzí - „Strýcu prodejte mě toho vyčňáka (dnes penížek)“. „Blázníš?“ Kdyby můj otec z hrobu vstal a řekl „ Synu prodej toho vyčňáka, já tady místo něho zůstanu“,“ pane, musím odpovědět - otec do hrobu, holub na střechu, vyčňáka si musím nechat doma. Ani cena 15 Kčs mě nezlomí. Pane, neznám vás“. To byla situace po důchodu. Týden před důchodem, neoblomný chovatel přijel na kole a zdaleka volal –„ Vezu ti toho vyčňáka, dej mně 10 Kčs.“ Poučení - nakupujte vždy před výplatou nebo před důchodem.

 

Takové bezstarostné dětství trvalo do roku 1951. Tehdy otce, jako jednoho z mnoha, postihl trest pro sedláky – Jáchymov. V roce 1953 nucené vystěhování do Ostravy. To už jsem měl 10 let. A Ostrava? Pro kluka z dědiny a jiným nářečím nic jednoduchého. Ještě, že kamarád otce, rodák od nás, pan Alois Machala, měl červené sedlaté staváky. Začal jsem také navštěvovat burzy holubů na Kuřím rynku v Ostravě. Tam mi otec koupil celý chov 40 ks purclíků, směs pražských rejdičů, anglických racků turbit, polských sivek, rakovnických kotrláků a orientálních racků. Holoubci akorát do ruky a hlavně byli moji. Kam si je dát? Do Otrokovic ke stařence. Smůla nastala, když jsem po 14 dnech holuby vypustil, živých mi zůstala jen polovina. V tu dobu prázdná stodola i hůry se staly rájem pro zdivočelé kočky, které nikdo nekrmil. To byly nepředvídané ztráty, hlavně na holoubatech.

 

Situace se zlepšila v roce 1957, kdy jsme se vrátili do Otrokovic a nastoupil jsem do učení. Hned bylo nebývale volného času na holuby, hlavně i pořízení si zahradního holubníku s voliérou. Do chovu modrých sedlatých jsem vkládal všechen um. Tenkrát  jsem taky viděl prvního modrého sedlatého s taženými zády. Mezi chovatele staváků mě do Přerova zavedl přítel Kočenda. Na setkání jsem poznal přítele Berana, Hendla ze Zlína. Přítel Božák mi věnoval dva páry žlutých staváků. Co naplat, všichni to byli staří holubáři a rady byly velmi potřebné. Prodejných staváků na výstavách bylo pramálo. Bohužel, i dnes platí, že Vám většina chovatelů všechno ukáže, ale nic pořádného neprodá.

 

Vliv stejně starých kamarádů mě přivedl k několikaletému chovu poštovních holubů. V tomto období jsem získal velmi užitečné zkušenosti, hlavně o výživě, zdraví holubů, přepeřování, kondici atd.  Ovšem finanční nároky, které se závoděním poštovních holubů začaly postupně narůstat, mě opět vrátily k doma již poletujícím stavákům.

 

Na celostátní výstavě v Brně mi padli do oka modří mramorovaní. To jsem si dal! Prolistoval jsem inzeráty ve všech Chovatelích - a nic! Objevil jsem je až na CV Kolín. Přítel MUDr. Jan Náhoda a př. Jiří Hudec - to byli chovatelé, kterým vděčím za první chovné páry k založení vlastního chovu.

 

Nesmím ovšem zapomenout na Ing. T. Sousedíka, Zd. Horáka,  J. Malce a V. Šťastného, protože jejich holubi, které jsem získal, jsou do dnešní doby zastoupeni u chovných jedinců. Je velmi potěšující, že se objevili velmi kvalitní modří mramorovaní i u př. Rázka a Melichara. Moji „mramoráci“ získali řadu výborných ocenění. Mimo jiné 1. místo v okresní soutěži ČSCH. Řada čestných cen však byla přerušena novým přístupem posuzovatelů - zákaz nafukování, vysoká noha, robustní typ, špatná klecová drezúra apod. Sice nevystavuji, ale modří mramoráci mi stále dělají doma radost.

 

Druhým rázem ČS, kterému se snažím věnovat, jsou modří kapratí. I když se jedná teoreticky o primitivní kresbu u českých staváků ,chov není nijak snadný. Zkušenosti stále získávám. Mít modrého čistozobého penížka s perlovým okem, aby modrá barva nebyla začernalá nebo zahnědlá, k tomu tažená záda s pravidelnou kresbou ve štítech, to je umění a důležitá znalost genetiky. Na Moravě tyto holuby nikdo nechová. Chovatelů specialistů je vůbec málo. Díky př. F. Bothovi a J. Pilnému mám doma na holubníku několik chovných párů. Jak se bude chov dál vyvíjet, ukáže čas. A budeme mít nástupce?